Jancllův sen z jedné noci

Pamatuju si více snů, ale ty tady z nejrůznějším důvodů psát nebudu. Pochlubím se ale tímto:

Ve městě, které připomínalo něco mezi Olomoucí, Slušovicemi a Bánskou Bystricí, se konala soutěž krásy, do které se mohl přihlásit jakýkoliv muž. S hloučkem kamarádů jsme postávali na náměstí, když mě jeden z nich postrčil a já byl najednou jeden z účastníků (jedním z nich byl také Láva — kámoš a bývalý spolužák)! Do samotné soutěže mělo postoupit dvanáct nejlepších.

Najednou se vidím, jak jdu. Říkám si: „Janclle, hlavně klid, dej si záležet na chůzi.“ A vyplatilo se, jdu jako naprostý suverén extratřída pohodář uličkou vytvořenou dívčinami pohazující konfety. Z davu se ozývají šepoty a výkřiky typu „Krasavec“, „džentlmen“, a podobné (ne)smysly. Na konci uličky stojí ředitel soutěže, který mi podává ruku (mimochodem v duchu mi proběhne myšlenka, že je to asi Rockefeller) a ujišťuje mě, že bych měl být mezi postupujícími.

Jdu zpět, uličkou, která je najednou jakási temnější. Je to jakýsi tunel, po konfetách ani památky. Najednou mám obě nohy v jedné nohavici a z davu, který nejde vidět se ozývá: „...ale je oblečený otřesně“, „Skandál!“. Celý zpocený přicházím a doskakuji na konec tunelu i snu a pak se mi zdají zase jiné blbinky.

Analýza:
Analýze bych dnes věnoval trochu více prostoru. To město, na jehož náměstí jsme stáli, charakterizuje přesně mou osobu. Trocha Olomouce (útulné město, kde studuji), Slušovic (škaredé město, ale bydlím tam a mám ho svým způsobem rád) a konečně Bánské Bystrice (nádherné město, o kterém vím pramálo, cosi mě na něm přitahuje). Hlouček kamarádů moc analyzovat nemohu, protože se jaksi dynamicky měnilo, kdo tam se mnou vlastně byl (přesně si ani nepamatuju kdo). Soutěž krásy souvisí s mým narcisismem, který konečně dopadl tvrdě na hubu. Panebože, mám já vůbec právo být narcis? Nemám, což si uvědomují taky příslušnice opačného pohlaví, z vysoka na mě seroucí. Pan Rockefeller je machr, takový ten člověk, který mi pořád gratuluje a přeje mi hodně štěstí do života, přičemž on je tak bohatý a šťastný, že je mi ho až líto. Celá atmosféra prvního snu je jakousi oslavou — snad nadcházejícího jara? Všichni lidi se tam smějou, jak trubci. Druhá část je však opět více než reálná, po euforii přichází pád, přesně jako vždy v mojem životě. Tuto skutečnost si uvědomuji zejména v poslední době. Na konci tunelu se světlo objeví...