Láska versus nenávist...

Takže jelikož a protože už se mi tak měsíc nezdál žádný publikovatelný sen a pokud už publikovatelný byl, tak jsem ho zapomněla, rozhodla jsem se, že napíšu alespoň mé dva naprosto rozdílné zážitky z tohoto víkendu.
Takže, stejně jako předchozí víkend jsem byla v práci, na tom ani není nic moc divného. Horší je to, že náš šéf je magor. V pátek jsme otevřeli diskotéku a bylo vidět, že už má krapet popito, ale vypadalo to, že má dobrou náladu. Pak se spakoval a prý jel do Uherského Hradiště. Zbytek večera jsme o něm nevěděly a ani nám to nějak nevadilo. Když v 5 hodin přestala hrát hudba, zdálo se mi, že slyším ze zadu nějaké zvuky. Holky ale tvrdily, že u dveří po sobě štěkaly nějaké holky. Nicméně nadávky šly slyšet stále,... Napadlo mě, jestli se nevrátil Milan (šéf) a jestli se mu třeba nesekl klíč. Vzala jsem naše klíče od baru a šla se podívat s vyhazovačem dolů. Zjistili jsme, že Milan se opravdu vrátil, ale nezasekl se mu klíč, ale výtah. Zkoušeli jsme všechno, vyhodit pojistky, vytáhnout ho pomocí bezpečnostního kola, ale moc to nepomáhalo. Protože evidentně zůstal vyset mezi skladem a diskotékou, což jsou prostory restaurace, volali jsme uklizečce, jestli by mohla přijít dřív, abychom se za ním mohli dostat. On nám to moc neulehčoval. Tituloval nás celým svým repertoárem nadávek. A že je bohatý. Není nic horšího než ožralý a paranoický klaustrofobik zamčený ve výtahu. Na hovno tam lezl. No, naštěstí ta uklizečka přišla relativně brzo. Akorát, že to my jsme se ho báli pustit. Byl v takovém stádiu, že by nejradši dal všem po tlamě. Vyčetl nám, že jsme K****, protože jsme ho tam držely schválně. Vyloženě mě tím nasral. já jsem měla svědomí čisté. Lítala jsem mu kolem zadku celou tu hodinu, co tam byl zavřený. Nicméně z jeho strany to byla naprostá nenávist. Prskala z něj stejně jako ty sliny, když po nás řval. Opravdu "příjemné" zakončení směny.
Do druhého dne jsem spala 4 hodiny, což za dané situace byl úspěch. Milan se nám přišel ještě před sobotní směnou omluvit, že to přehnal, ale to mi na energie moc nepřidalo. V 10 mě chytlo spaní a v 11 začaly bolet nohy. A aby toho nebylo málo, tak tam přišel jeden můj "nápadník", kterému jsem se už po x-té snažila vysvětlit, že s ním na kafe opravdu nepůjdu. Tento člověk je totiž naprosto neodbytný... Neustále si mě volal a říkal mi, jak se do mě zamiloval na první pohled a že jsem nejkrásnější ženská a pod... Na jednu stranu to člověka potěší, protože mě nikdy nenapadlo, že bych mohla být krásná, ale když to slyšíte od člověka, od kterého to slyšet nechcete, viditelně se snažíte vycouvat z té situace, ale on do vás furt něco hustí. Nakonec vás doslova donutí jít tančit na písničku You´re beautiful, myslí si, jakou vám nedělá radost a vy přitom trpíte jako pes.
Když se nad tím zamyslím, tak to byl jeden horší zážitek než druhý... Já přitom ani o jeden z nich nestála... život je někdy opravdu zvláštní...